<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/cestmir"><u> HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR</u></a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0"><u></u></a> A<a href="https://w...ww.forendors.cz/cestmir"><u> HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </u></a></p><p>Říká, že si dnes mnohem častěji hladíme telefony než lidi. Prstem přejíždíme po displeji, dáváme mu pozornost a péči, zatímco mezi sebou máme čím dál větší odstup. Podle římskokatolického kněze Zbigniewa Czendlika bychom měli takovou lásku dávat raději lidem okolo a vysvětluje, proč je proto důležité potkávat se tváří v tvář i proč bychom neměli zapomínat dívat se na život i svět z různých perspektiv. O sobě přitom mluví jako o bytostném optimistovi, který vždycky věří v „happy end“. Používá k tomu přitom jednoduché přirovnání: v temné místnosti bude mít vždy světlo tu vlastnost, že pronikne do tmy - ne naopak. A podobně přistupuje i ke smíchu: <em>„Směju se, když je mi dobře a směju se, i když je mi blbě,“ </em>říká a vysvětluje, že smích pro něj není výrazem nálady, ale způsobem, jak ovlivňovat vlastní nitro. Otevřeně přitom mluví o tom, že obraz, který o něm vzniká na sociálních sítích, je iluze.<em> „To nejsem já,“ </em>říká a připomíná, že i on má dny, kdy je unavený, protivný nebo mu není dobře a rozhodně se mu do ničeho nechce. Czendlik se zároveň vymezuje proti představě, že dnešní doba je výjimečně špatná. <em>„Svět se neřítí do ďáblovy řiti,“ </em>říká bez obalu a dodává, že lidstvo se v mnoha ohledech nikdy nemělo lépe. Problém podle něj není v realitě samotné, ale v tom, že se soustředíme hlavně na to, co nemáme. <em>„Milujeme to, co nemáme a neumíme se radovat z toho, co máme,“</em> říká a mluví o společnosti, která je podle něj „obézní“ - nejen tělem, ale i duší a rozumem. A to nám bere sílu vidět správně věci kolem nás. V rozhovoru vysvětluje, proč má na faře zakázané politické debaty, jak snadno politika i církev lidi rozdělují a proč podle něj skutečná víra lidi spíš spojuje. Zároveň ale říká, že klid neznamená nezájem. Jsou hodnoty, za které je připraven se postavit - například nezávislost veřejnoprávních médií. Dostává se i k tématu smrti, umírání a strachu z opuštěnosti, k potřebě nemít „resty“ a k přání, aby po něm jednou zůstal hlavně klid. Co podle něj lidem dnes nejvíc chybí? Kde končí nadhled a začíná odpovědnost? A proč má pocit, že změna perspektivy je někdy důležitější než další hlasitý názor? Poslechněte si celý rozhovor.</p>