<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/cestmir" rel="ugc noopener noreferrer" target="_blank"> HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR</a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81...%A0" rel="ugc noopener noreferrer" target="_blank"></a> A<a href="https://www.forendors.cz/cestmir" rel="ugc noopener noreferrer" target="_blank"> HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </a></p><p><em>„Totálně věřím lidem,“ </em>říká novinář a spisovatel Tomáš Poláček, když mluví o svém přístupu k životu a o lidech, které potkává na svých cestách. Platilo to i naposledy, kdy se znovu vydal stopem až do Ósaky, přestože sám říká, že „stopovat se má buď v mládí, nebo ve stáří. Ne ve středním věku“. I přestože to z jeho textů může někdy působit idylicky, v rozhovoru popisuje, že stopování má svoje velké úskalí.<em> „Lidem za svezení neplatím, ale platím jim tím, že jsem dobrý a usměvavý společník,“</em> říká novinář a vysvětluje, že když za den potká desátého člověka, je těžké být extrémně milý a znovu rukama i nohama vysvětlovat, kdo je vlastně zač. „<em>Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,</em>“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává.<em> „Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“</em> popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. <em>„Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“ </em>říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině - o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje.<em> „Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“</em> říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká. Poláček otevřeně mluví i o své novinářské pozici a o tom, že se vždy snaží být v debatách smířlivý a slušný. Říká o sobě, že má rád Petra Fialu i Andreje Babiše, Václava Havla i Václava Klause a že tenhle jeho přístup k životu zůstává často nepochopený. <em>„Všichni myslí, že si dělám prdel, ale já mám takovéhle celoživotní nastavení,“ </em>vysvětluje novinář a spisovatel. V závěru se dotýká i Ruska, o němž má podle něj Česko často zkreslené představy. Mluví o setkáních s obyčejnými lidmi, kteří se k němu chovali vstřícně a zároveň říká, že o válce s nimi mluvil otevřeně - často se přitom dozvídal, že je strašlivě štve. Jak se žije s bezvýhradnou důvěrou k cizím lidem? Co stopování bere a co dává? A kde má tahle filozofie svoje limity? I o tom je rozhovor.</p><p><br /></p>
Podcasto