<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA<u> </u><a href="https://herohero.co/cestmir/post/cestmirstrakatyheroherorpkjaolufrsecocbczvwozhfvmq"><u>HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR</u></a><u></u><a href="htt...ps://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0"><u></u></a> A<a href="https://www.forendors.cz/cestmir"><u> HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </u></a></p><p><em>„Chtěl jsem být nejlepší houslista na světě a to chci být konec konců stále,“ </em>říká Pavel Šporcl, který se postupně stal jednou z nejviditelnějších tváří klasické hudby v Česku - a zároveň jejím narušitelem. Mluví o tom, jak ho ovlivnila Amerika, kde si „sáhl na dno“, vydělával si hraním v metru a učil se svobodě myšlení, ale i o tom, proč se po návratu rozhodl změnit způsob, jakým se klasická hudba prezentuje.<em> „Začal jsem si uvědomovat, že je škoda, že na klasickou hudbu chodí určité publikum,</em>“ říká a vysvětluje, proč odložil frak, vzal si šátek a snaží se oslovit i ty, kteří by na koncert jinak nepřišli. Vedle osobního příběhu ale v rozhovoru silně zaznívá i jeho pohled na stav kultury a politiky. <em>„Škrtlo se hodně peněz na živé umění,“</em> říká a varuje, že některé projekty nebo festivaly kvůli tomu nemusí přežít. Popisuje, jak se kultura plánuje roky dopředu a že není jako „rohlík na krámu“. Zároveň ale zdůrazňuje, že sám nikdy nečekal s nataženou rukou: mluví o tom, že jako nezávislý umělec si na svou práci musí vydělat a že velkou část energie věnuje shánění partnerů a financování vlastních projektů. Přesto kriticky mluví o tom, jak někteří politici ke kultuře přistupují:<em> „Ta arogantnost, ta nekompetence… já nic takového nevidím, že by někdo za tu kulturu opravdu kopal.“</em> Zároveň ale odmítá jednoduché dělení a zdůrazňuje i respekt k výsledkům voleb. „Volby byly nedávno a nějak dopadly. Respektuji to, jsem demokrat,“ říká a vysvětluje, proč sice se současnou situací nesouhlasí, ale zároveň nevnímá prostor pro radikální střety. Připomíná i vlastní zkušenost z covidu, kdy se aktivně zapojil do jednání s vládou a snažil se prosadit návrat živé kultury. Osobní rovinu doplňuje i téma rodiny a tlaku jména - mluví o svých dcerách, o tom, jak těžké je vyrůstat v uměleckém prostředí i o tom, jak ho formovala přísná, ale podle něj správně nastavená výchova.<em> „Byl jsem normální kluk,“ </em>říká o dětství, kdy raději běhal venku než cvičil, ale zároveň postupně našel vlastní vztah k hudbě a ambici být co nejlepší. Celým rozhovorem se pak prolíná jeho přesvědčení, že kultura není nadstavba, ale základ.<em> „Bez umění se nedá žít,“ </em>říká a dodává, že právě kultura je to, co z nás dělá lidi. Jak moc je dnes kultura závislá na politice? Co by se stalo, kdyby se přestala podporovat úplně? A může klasická hudba přežít bez proměny, kterou Šporcl prosazuje? Poslechněte si celý rozhovor.</p>
Podcasto